Cane Corso je přímým potomkem starořímského psa molosského typu Canis Pugnax. Ten se používal ve válečnictví, ale i v arénách pro boj se lvy či medvědy. S úpadkem římské civilizace chov tohoto psa nevymizel, ale začal být využíván k jiným účelům – především k lovu a ochraně majetku. Předchůdci dnešního cane corso hlídali středověkým farmářům jejich pole a obydlí a doprovázeli je na trhy, díky čemuž byli velmi populární.

V důsledku přeměny zemědělské společnosti ale těchto majestátních psů na italském venkově stále ubývalo, dokonce jim hrozilo i vymření. Malá populace se dochovala jen v jihoitalské oblasti Apulie a v jejím okolí.

V roce 1973 tito psi zaujali profesora Francesca Ballottu a doktora Antonia Morsianiho. Podařilo se objevit celkem 19 jedinců a do roku 1978 odchovat 17 štěňat. Doktor Paolo Breber pak kontaktoval Italský národní kynologický klub (ENCI) a započal oživení chovu cane corso. Veterinární lékař a rozhodčí pro exteriér Giovanni Ventura vypracoval prvotní standard, který byl ještě velmi stručný, protože vznikl na základě posouzení několika málo jedinců. Podrobný standard vznikl v roce 1987, kdy již bylo registrováno zhruba 100 jedinců plemene cane corso.

Počty registrovaných psů dále rostly – v roce 1992 jich bylo evidováno už přes 800. Přelomovým byl rok 1994, kdy plemeno oficiálně uznala ENCI. O dva roky později rasu dočasně na žádost ENCI uznala i Mezinárodní kynologická federace (FCI). K definitivnímu uznání cane corso ze strany FCI došlo v roce 2007. Dnes je toto plemeno stále populárnější, a to nejen v Itálii, ale i v dalších zemích včetně České republiky.